CA Ali

Až do 19. století se v oděvnictví používali zásadně přírodní materiály – len, bavlna a vlna. Tyto materiály mají výhodu v samočistící a hygroskopické schopnosti, také nehromadí elektrostatický náboj jako vlákna syntetická.

S konstrukcí prvního šicího stroje v roce 1846 rapidně začala klesat výrobní cena oblečení. Až s druhou světovou válkou došlo ke standardizaci a masové produkci a ceny šly dolů. Od 60. let minulého století pak tento cyklus začal zrychlovat na obrátkách, kdy se začali objevovat nová syntetická vlákna jako nylon nebo polyester. Výroba se pak přesunula z domovin do zemí třetího světa, čímž bylo možné ušetřit miliony dolarů na mzdách. 

Dnes je pojem rychlá móda zcela běžným a značky, které tyto nekalosti praktikují, jsou známé. Pracovníci v těchto zemích třetího světa jsou značně nedoceněni, pracují za menší než minimální mzdu, a kromě toho jsou nuceni pracovat dlouhé hodiny v nebezpečném prostředí. Důkazem tomu je i zhroucení budovy v roce 2013 v Bangladéši, který si vyžádal 1129 obětí a přeživším zaměstnanec nařídil jít další den do práce. Kromě bezpečnosti pracovníku je velkým problémem i znehodnocení životního prostředí. Mnohdy se vyčerpávají důležité přírodní zdroje (např. těžba na syntézu vláken) a používají se toxická barviva, která při výpusti znečišťují místní toky. Studie společnosti Greenpeace z roku 2014 potvrdila přítomnost toxických látek v dětském oblečení.

Obchodníci pak vytváří tlak na konzumenty, aby více nakupovali. Zatímco v minulých letech ještě byli čtyři hlavní období, nyní vychází nová kolekce téměř co dva týdny. Kousky, které se nestihnou prodat pak končí na skládce poškozené a rozstříhané.

Vyskytlo se ale protichůdné hnutí zvané pomalá móda. Vznikají značky, které pracují na trvale udržitelném plánu, své pracovníky platí férově a nepoužívají toxické materiály. Sice se tyto fakta odrazí na ceně, ale kousek pak většinou máme na několik let.