Podle průzkumů bychom se po ukončení aktivního pracovního života nejraději věnovali svým koníčkům, potomkům a eventuálně cestování či vzdělání, vlastně všemu, na co jsme při práci neměli čas. Rozhodně bychom si v důchodovém věku, tedy po šedesátce, nepředstavovali ještě dalších deset let pracovní morálky. Jak ale vypadá realita? Upřímně spíš jako noční můra.
Jak to vidí důchodci?
Dnešní senioři by si přáli vyšší důchody, průměrně se mluví o osmnácti tisících měsíčně – s touto částkou však počítají od státu, o vlastních úsporách nechtějí ani slyšet, nejspíš proto, že drtivá většina žádné vlastní rezervy nemá. Není se tedy čemu divit, že představa jejich důchodu je v porovnání se státním rozpočtem astronomická a logicky zcela nepřipustitelná.
Stát se postará
Despekt vůči státu mizí ve vteřině, kdy se mluví o důchodech. Zdá se, že naprostá většina občanů naší republiky, je přesvědčená o to, že náklady spojené s ukončením aktivního života by měl finančně zajišťovat státní rozpočet. Bohužel nikdo nechce o vlastních nákladech na důchod ani slyšet, od státu chtějí až 100% částky bez ohledu na zadluženost generace jejich dětí a vnuků.
Jak je to v zemích na západ od nás?
A přitom oproti Německu přispívá stát na důchody o 30% větší částkou, oproti Švýcarsku vyplácí Česko svým důchodcům o více než 70%! Přitom je v Česku, Německu i Švýcarsku penzijní připojištění dobrovolné.
Bohužel penzijní systém navzdory snižující se nezaměstnanosti stále strádá a každoročně se dostává do desetimiliardového mínusu, což vzhledem k demografii země a momentálnímu stavu našich financí nevěští nic dobrého.
A vyhlídky na budoucnost?
Nic moc. Podle demografických předpokladů má být už za deset let o šest set tisíc důchodců více než letos, produktivní střední věk se však sníží o více než půl milionu. Vyšší důchody jsou v tuto chvíli víc než jen nerealizovatelné.